Historie
Na území města Olomouce se nalézá prstenec zelených parků, které organicky zapadají do historického jádra městské památkové rezervace. Parky se táhnou po obvodu jádra a spojují se téměř v souvislý pás zeleně patrný na mapách i leteckých snímcích. Olomoucké parky, tzn. Bezručovy sady, Čechovy a Smetanovy sady jsou zapsané jako samostatné nemovité kulturní památky. Všechny byly založeny v 19. století na místě hradebního předpolí.
Již v roce 1920 si město Olomouc vymohlo na velení olomoucké pevnosti vysazení okrasných stromů a keřů na západním obvodu města, na kolišti mezi Terezskou bránou a Kateřinskou bránou, v ústí dnešní Kateřinské ulice. Tak vznikl základ pozdějšího městského parku, dnešních Smetanových sadů, tehdy Rudolfovy aleje, již tvožilo asi 160 topolů. Z podnětu olomouckého arcibiskupa, arcivévody Rudolfa Habsburského, dalo město v letech 1822-1826 na vlastní náklady vystavět v Rudolfově aleji "kryté odpočivadlo", tzv. Kiosk. Podle dochovných plánů stávala stavba v místech pozdějšího lázeňského salónu (Vilémovy dvorany), dnešní restaurace Fontána. Jednalo se o jednoduchý otevřený pavilón s dřevěnými sloupy na zděných základech, krytý šindelovou střechou. V roce 1931 došlo ke stavební úpravě Kiosku. Prostor mezi dřevěnými sloupy byl vyplněn cihlovou zdí, do níž byla proražena okna. Práce byly dokončeny v roce 1935. V roce 1942 se zde nacházela kavárna s kulečníkem. Výrazným prvkem parku byl tehdy vodní příkop na západní hranici, který překlenovaly můstky. U hlavního vchodu do městského parku byl zřízen hudební altán "gloriet" a alej od roku 1840 lemovaly kamenné lavičky. Na plánu města Olomouce z roku 1851 je zachycena Rudolfova alej, přímá předchůdkyně Smetanových sadů, jako čtyřřadé stromořadí, na něž ze severu navazovalo rovněž čtyřřadé Jánské stromořadí v Čechových sadech.
V roce 1866 v rámci prusko-rakouské války muselo být v Olomouci podle tzv. demoličního reversu zbouráno a vykáceno vše v předhradí, vše, co bránilo funkci pevnosti. Tato apokalypsa parků se ukázala později jako zbytečná, protože vojska se střetla nikoli u Olomouce, ale u Brodku u Přerova.
Záhy po uzavření míru mezi Rakouskem a Pruskem v červenci 1866 však započala obnova olomouckých parků. Císařsko-královské říšské ministerstvo povolilo v září zřízení městského parku na místě bývalé Rudolfovy aleje. Na jaře 1867 byl nový park zpřístupněn veřejnosti. V roce 1886 byl odkoupen a do sousedství restaurační budovy přenesen velký palmový skleník dřevěné konstrukce, a to ze zámku ve Velké Bystřici. V roce 1877 nastoupil do funkce ředitele městských sadů Karel Pohl. Nastaly skvělé časy rozvoje.
V roce 1878 založil olomoucký kapitulní probošt Wilhelm svobodný pán von Schneeburg fond na zřízení a údržbu tzv. lázeňského salónu (Kursalon) na místě Kiosku. Nový salón, zvaný též Vilémova dvorana (Wilhelmshalle), byl zbudován péčí společnosti přátel parku v roce 1879 a slavnostně otevřen koncem srpna téhož roku.
Současně se stavbou restaurace v roce 1879 vznikl severně od ní dodnes existující dlouhý skleník železné konstrukce, v jehož výklenu do roku 1970 stála socha bohyně Flóry se Schneeburgovým erbem. V 70. letech 19. století byl také vybudován rybníček s umělým skaliskem a vodotryskem.
Součástí parku byl od 80. let 19. století i hospodářský dvůr se stájemi a chlévy pro čtyři dojnice, při němž bylo zřízeno mléčné hospodářství s prodejem mléka. Je to soubor budov napravo od restaurace Fontány. Je hezké si představit občany Olomouce chvátající parkem s bandaskou pro mléko.
V roce 1895 byl z iniciativy Přátel sadů vystavěn naproti restaurační budovy dnešní hudební pavilon z bíle natřené kovové konstrukce na zděném soklu, opatřený měděnou cibulovitou střechou. V roce 1919 nastoupil na místo ředitele městských parků Emanuel Černý. Podle jeho návrhu pak v listopadu 1919 povolila městská rada ořezat část stromů v hlavní aleji, neboť záhony květin uprostřed neměly již dost světla.
Od roku 1925 stával kousek od hlavní brány parku pískovcový pomník B. Smetany od R. Březy, který je dnes dominantou aleje.
Nedlouho po skončení 2. světové války, v dubnu roku 1946 byly provedeny stavební práce při úpravě restaurace v parku, které spočívaly v přestavbě výčepů a zřízení záchodů a postavení nové kryté verandy. Další přístavba a rekonstrukce objektu, tehdy nazývaného Výstavní pavilón, byla provedena v letech 1947 - 1948. Byla přistavěna restaurační místnost, nadstavba části budovy do úrovně 1. patra a stavební vnitřní úpravy. Žádost o kolaudaci byla stavební komisi podána 29. 12. 1947. Při samotném kolaudačním řízení byly shledány nedostatky - schodiště bez madla a neoznačení WC podle pohlaví, které měly být neprodleně odsraněny. Až v červnu 1948 bylo provedeno komisionelní převzetí provedených prací od stavební firmy.
Výstava byla pravidelně pořádaná od roku 1958, ovšem první byla uspořádána již v roce 1895 ve Smetanových sadech - tehdejším městském parku. Byla to výstava květin, okrasných rostlin a zeleniny. V roce 1920 byla ve skleníku a sále lázeňského pavilonu uspořádána výstava prací účastníků vazačského a zahradnického kursu. Od 20. let 20. století zde započal chov pávů, o který se zaslouřžil malíř Joža Úprka. Kromě jiných akcí se zde konala častá divadelní představení, promenádní koncerty.
Další velká rekonstrukce restaurace proběhla na sklonku 60. let. Rozhodně ne k lepšímu. Bylo vybudováno obludné kovové schodiště středem hlavního prostoru a postavené mezipatro. Během této rekonstrukce zmizely sochy čtyř ročních období z fasády restaurace, také se "ztratila" krásná kovaná lampa, umístěná nad vstupem do budovy. V 70. letech se restaurace jmenovala Flora.